Profesionální právní služby

Rozhodnutím ze dne 11. května 2021 Ústavní soud České republiky ve svém nálezu IV. ÚS 3542/20 judikoval, že i výkon práva, který odpovídá zákonu, může být shledán v rozporu s dobrými mravy. Senát Ústavního soudu v této věci uzavřel, že:

„Korektiv dobrých mravů považuje za souhrn etických, obecně uznávaných a zachovávaných zásad, jejichž dodržování je mnohdy zajišťováno i právními normami tak, aby každé jednání bylo v souladu s obecnými morálními zásadami demokratické společnosti.

Přitom není vyloučeno, že i výkon práva, který odpovídá zákonu, může být shledán v rozporu s dobrými mravy a že mu proto bude soudem odepřena právní ochrana, a to zejména tehdy, je-li zřejmé, že výkon práva vede k nepřijatelným důsledkům projevujícím se jak mezi účastníky, tak na postavení některého z nich navenek."

Podstatou posuzované věci bylo odstoupení od kupní smlouvy, to však po více něž šesti letech od data jejího uzavření, ze strany prodávající a domáhání se určení vlastnického práva k převedené jednotce, a to z důvodu údajné neplatnosti smlouvy o nájmu bytu (uzavřené v návaznosti na předmětnou kupní smlouvu, kdy se prodávající dostala do finančních problémů, exekucí a hrozilo, že přijde i o byt, přičemž stěžovatelka od ní byt odkoupila za cenu stanovenou znaleckým posudkem s tím, že uhradila dluhy prodávající a na zbytek kupní ceny sjednala s prodávající jakožto nájemcem smlouvu o nájmu k předmětnému bytu).

Ústavní soud ČR na rozdíl od obecných soudů shledal toto jednání prodávající, v předmětné věci žalobkyně, účelovým a odporujícím dobrým mravům. Odstoupení od kupní smlouvy, i když jinak splňující požadavky zákona, tak dle názoru Ústavního soudu představuje výkon práva, který vede k nepřijatelným důsledkům projevujícím se jak mezi účastníky, tak v postavení některého z nich navenek a je tedy v rozporu s dobrými mravy.

Zajímavou otázkou, která se týká rozvodu bez zjišťování příčin rozvratu obecně je otázka, zda je dohoda manželů uzavřená podle ust. § 757 odst. 1 písm. c) NOZ platná pouze pro rozvod podle ust. § 757 NOZ.

Již judikatura v režimu zákona o rodině se ustálila na závěru, že pokud je v dohodě podle ust. § 24a již zrušeného zákona o rodině (nyní § 757 NOZ) uvedeno, že se jedná o dohodu podle ust. § 24a ZOR, je nutno z tohoto vycházet a dohodu považovat za platnou a účinnou pouze v případě rozvodu bez zjišťování příčin rozvratu manželství. Jinými slovy, pokud by z jakéhokoliv důvodu došlo k odstoupení od dohody upravující pro dobu po rozvodu jejich majetkové poměry, bydlení a případně výživné jedním z manželů, případně oběma manžely, je nutno tuto skutečnost posoudit tak, že nejsou splněny podmínky rozvodu podle ust. § 757 NOZ (§24a zákona o rodině) a soud tak musí dále postupovat jako v případě rozvodu se zjišťováním příčin rozvratu, přičemž společné jmění manželů, které rozvodem ex lege zaniká, se považuje za nevypořádané a je nutno jej vypořádat zákonem předvídaným způsobem, tedy uzavřít novou dohodu ohledně vypořádaní ohledně zaniklého společného jmění manželů, nebo podat k soudu návrh na vypořádání společného jmění.

Nejvyšší soud ČR v rozsudku ve věci vedené pod 22 Cdo 2529/2019 ze dne 30.10.2019 jednoznačně dovodil, že „Pokud pak k rozvodu podle § 757 o. z. nedojde, bude mezi manžely platit majetkový režim, jako by daná dohoda vůbec nevznikla."

Ustanovení § 140c insolvenčního zákona nezakazuje zahájení řízení ve věci pohledávky, která věřiteli vznikla až poté, co bylo rozhodnuto o úpadku dlužníka a uplynula lhůta k podávání přihlášek a žádným způsobem nesouvisí s insolvenčním řízením. Nově vzniklé pohledávky věřitelů, které nemohly být uplatněny v insolvenčním řízení přihláškou, jelikož v té době neexistovaly, je možné uplatnit u soudu žalobou a o této žalobě je možné rozhodnout a přiznat věřiteli právo či pohledávku. Neuplatní se zde účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení uvedené v § 109 odst. 1 písm. a) ani účinky zákazu zahájení nových řízení podle § 140c.

K tomuto závěru dospěl Nejvyšší soud ČR ve svém rozhodnutí ze dne 31.07.2019, č.j. 29 Cdo 3651/2017, kde jednoznačně vyložil: „Jestliže sporná pohledávka, jejíž úhrady se žalobkyně domáhá podanou žalobou, měla podle tvrzení obsažených v žalobě vzniknout až po rozhodnutí o úpadku žalovaného dlužníka (v posuzovaném případě šlo o dlužné platby za dodávky elektřiny provedené v období od 16. září 2014 do 24. března 2015, přičemž o úpadku dlužníka bylo rozhodnuto dne 16. září 2014) a současně taková pohledávka není zahrnuta v taxativním výčtu pohledávek za majetkovou podstatou a pohledávek postavených jim na roveň, obsaženém v § 168 a § 169 insolvenčního zákona, jde o pohledávku, která se v insolvenčním řízení žádným způsobem z majetkové podstaty dlužníka neuspokojuje. Taková pohledávka nemusela být v insolvenčním řízení uplatněna přihláškou a režim ustanovení § 140c insolvenčního zákona se na ni zjevně nevztahuje.

Jinak řečeno, jestliže ke dni rozhodnutí o úpadku dlužníka (žalovaného) neexistovala (byť dosud jako nesplatná či jako vázaná na podmínku) sporná pohledávka, nemohla ji žalobkyně ani přihlásit do insolvenčního řízení dlužníka. Podání žaloby o zaplacení takové pohledávky pak nemůže představovat ani porušení zákazu formulovaného v ustanovení § 140c insolvenčního zákona."

V posuzované věci se jednalo o situaci, kdy byla zaměstnanci udělena výpověď podle ust. § 52 písm. c) zákoníku práce, přičemž předmětnou organizační změnu, která měla být hmotněprávním podkladem výpovědi, nepřijal statutární orgán společnosti, nýbrž zaměstnankyně na pozici HR managera jednající na základě plné moci, která ji opravňovala vést jednání ve všech pracovněprávních vztazích. Nejvyšší soud ČR ve svém rozhodnutí pod 21 Cdo 1011/2023 ze dne 29.04.2024 dovodil, že zaměstnankyně překročila své zmocnění a žalovanému zaměstnavateli se nepodařilo prokázat, že by přijetí organizační změny dodatečně schválil. Ve světle sutkových okolností bylo tedy Nejvyšším soudem zamítnuto dovolání žalované a potvrzeno rozhodnutí krajského soudu, kterým bylo určeno, že výpověď z pracovního poměru zaměstnance, žalobce, je neplatná.

Jak uvedl Nejvyšší soud: „Překročí-li tedy zástupce zaměstnavatele (jak zákonný zástupce, tak zástupce na základě dohody o plné moci) při rozhodnutí o organizační změně své zástupčí oprávnění, může zaměstnavatel překročení schválit nejpozději do doručení výpovědi z pracovního poměru dané zaměstnanci pro jeho nadbytečnost. Uzavřel-li odvolací soud, že nebylo prokázáno, že by organizační změnu schválil statutární orgán žalované ještě před „výpovědí z pracovního poměru", byl na místě jeho závěr, že organizační změnu nepřijala „k tomu kompetentní osoba."